Lilie.

Nechci už tlachat o Salomé, nechci víc kecat o Hamletovi.

Raději přemýšlím o nich a odhazuju supům kořist do dalekých končin, abych jim mohla utéct, až zase budou mít hlad. Ať dělám cokoliv, stejně je mám pořád za zády. Jak moc mě ničí...

Krátery na duši, který nikdo netuší, zamaskovat legrací. Srdce krvácí... Myslím, že už to chápu. 

Největší milosrdenství by pro mě mohlo znamenat vyříznutí jazyka. K čemu mi ta odporná zmije slouží? Háže sebou z místa na místo a vydává zvuky, tvoří je ve slova a slova pak bodají a řežou. A pomalu mě zabíjejí...Tolikrát jsem zalitovala toho, co jsem upustila. Vlastně ne dost. Hrdost mi zlámala palce, tortura pro mlčení...Tortura pro lež. A co dobrého mi ten zlořečený zvuk kdy učinil? Nic. V lepším případě jej nikdo neslyší a nevnímá. Snad je to tak lepší. Ano, přála bych si bejt němá a neobtěžovat svět hlukem, kterej stejně nikdo neuposlechne. Ba naopak jsem za něj kárána a nenáviděna. Mnou. Mnou a hlavně mnou... I ten můj zatracenej smích, to vraní krákorání, snáším z ryzí povinnosti. Tolikrát jsem promluvila, tolikrát jsem mohla mlčet. Lituji všeho, co jsem řekla. Každý věty, každýho slova, každý tečky, čárky, vykřičníku....Ne, nelituju! Znamenalo by to, že lituju sebe a tak to není. Zlobím se na sebe...Vždyť možná hraje si na slunce s nebesy, jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát...

Cítím, že jednou zůstanu sama. Vlastně ne. Zůstanu sama se svejma připitomělejma vlastnostma a budeme se navzájem nenávidět až do konce věků. Alespoň nebudu muset mluvit a povídat. Alespoň nebudu podrobena slovy ostatních. Alespoň nebude nikdo, kdo by mě slyšel, proto také nikdo, kdo by mě ignoroval. Snad je to stav, kdy jste volní. Snad už mě nebude nic držet na širý zemi a vítr si mě konečně odnese. 

A krev se leskne, když padla na lilie kapkami třemi...

Možná nedokážu ublížit svojí buničině a není to na mě znát, ale zabíjet se zevnitř mi jde výborně. Převýborně. 

Lilie bílé s rudými krůpějemi trhají v kleče....

Žádný anděl, nikde nic....

Vzpomínáš, jak ti štíty rozdrtili křídla v prach. Tolik z tebe zbylo.

To ty by ses nedala, ty bys křičela a bránila se, kdyby ti brali život. A přece ti to nebylo platné...Milovala jsi vlasy, milovala jsi rty, milovala jsi pleť, milovala jsi...Jazyk tě proklínal, ale tys milovala. 

Milovala, dokud dopadl meč a hlava ti přistála na klíně. 

Jako kapka krve ve víně. jako hlas z temné, chladné síně.

Toho, jež tě tisíckrát proklínal, každým slovem poplival...

A k čemu ti pak byli polibky, když temná světla tě nezřela,

až k smrti od kolébky, zavřít si je nechtěla. 

Umlčela jsi zmiji. Zabila jsi boha. Křtitele.

Pak jsi ho políbila, vesele. 

Salomé...

Hvězdy se třpytí, snad mě jednou chytí...

Ostrov, moře, nebe, pevnost, knihovna, rytíři. 
Moje sny zatracený už jsou mi bližší než realita. Jako bych snila když mám oči dokořán, jako bych žila když plavu ve snu. Možná si mě jednou vezmou s sebou. 
"Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát —nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —" 
Lhal jsi mi, Hamlete. "Zemřít-spát-nic víc..." Možná nic, možná víc. Možná tím skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu... A skončila? To už mi nepovíš, milý blázne. Zabils a byl zabit. A co? Život si odtéká do blízký stoky. Jež patří k tělu... Co dělalo tvoje tělo, když zemřela? Roztáhl jsi křídla pro let do oblak? Za ní až ke konci. Nezapomínej, že ty máš na rukou krev tu nejčernější. Snad jsi blázen, šílenec, ale zabils. Jaké to bylo? Cítil jsi, jak uplývají poslední vteřiny, jak ten zatracenej tep doťukává svý tempo...až do konce. Je vášeň umírat? Jsou slzy z rosy? Činí potěšení zabíjet? To tělo zohavený, ta mysl začerněná...Ten jed na jazyku, ten meč v srdci. Co je nám po těle. Nás nezahubíš i kdybys tisíckrát proklel.