Hvězdy se třpytí, snad mě jednou chytí...

Ostrov, moře, nebe, pevnost, knihovna, rytíři. 
Moje sny zatracený už jsou mi bližší než realita. Jako bych snila když mám oči dokořán, jako bych žila když plavu ve snu. Možná si mě jednou vezmou s sebou. 
"Žít, nebo nežít — to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát —nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát —" 
Lhal jsi mi, Hamlete. "Zemřít-spát-nic víc..." Možná nic, možná víc. Možná tím skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu... A skončila? To už mi nepovíš, milý blázne. Zabils a byl zabit. A co? Život si odtéká do blízký stoky. Jež patří k tělu... Co dělalo tvoje tělo, když zemřela? Roztáhl jsi křídla pro let do oblak? Za ní až ke konci. Nezapomínej, že ty máš na rukou krev tu nejčernější. Snad jsi blázen, šílenec, ale zabils. Jaké to bylo? Cítil jsi, jak uplývají poslední vteřiny, jak ten zatracenej tep doťukává svý tempo...až do konce. Je vášeň umírat? Jsou slzy z rosy? Činí potěšení zabíjet? To tělo zohavený, ta mysl začerněná...Ten jed na jazyku, ten meč v srdci. Co je nám po těle. Nás nezahubíš i kdybys tisíckrát proklel.