Raději přemýšlím o nich a odhazuju supům kořist do dalekých končin, abych jim mohla utéct, až zase budou mít hlad. Ať dělám cokoliv, stejně je mám pořád za zády. Jak moc mě ničí...
Krátery na duši, který nikdo netuší, zamaskovat legrací. Srdce krvácí... Myslím, že už to chápu.
Největší milosrdenství by pro mě mohlo znamenat vyříznutí jazyka. K čemu mi ta odporná zmije slouží? Háže sebou z místa na místo a vydává zvuky, tvoří je ve slova a slova pak bodají a řežou. A pomalu mě zabíjejí...Tolikrát jsem zalitovala toho, co jsem upustila. Vlastně ne dost. Hrdost mi zlámala palce, tortura pro mlčení...Tortura pro lež. A co dobrého mi ten zlořečený zvuk kdy učinil? Nic. V lepším případě jej nikdo neslyší a nevnímá. Snad je to tak lepší. Ano, přála bych si bejt němá a neobtěžovat svět hlukem, kterej stejně nikdo neuposlechne. Ba naopak jsem za něj kárána a nenáviděna. Mnou. Mnou a hlavně mnou... I ten můj zatracenej smích, to vraní krákorání, snáším z ryzí povinnosti. Tolikrát jsem promluvila, tolikrát jsem mohla mlčet. Lituji všeho, co jsem řekla. Každý věty, každýho slova, každý tečky, čárky, vykřičníku....Ne, nelituju! Znamenalo by to, že lituju sebe a tak to není. Zlobím se na sebe...Vždyť možná hraje si na slunce s nebesy, jež nikdy neuvidí, ač ji bude hřát...
Cítím, že jednou zůstanu sama. Vlastně ne. Zůstanu sama se svejma připitomělejma vlastnostma a budeme se navzájem nenávidět až do konce věků. Alespoň nebudu muset mluvit a povídat. Alespoň nebudu podrobena slovy ostatních. Alespoň nebude nikdo, kdo by mě slyšel, proto také nikdo, kdo by mě ignoroval. Snad je to stav, kdy jste volní. Snad už mě nebude nic držet na širý zemi a vítr si mě konečně odnese.
A krev se leskne, když padla na lilie kapkami třemi...
Možná nedokážu ublížit svojí buničině a není to na mě znát, ale zabíjet se zevnitř mi jde výborně. Převýborně.
Lilie bílé s rudými krůpějemi trhají v kleče....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Fiat!